XXX. A když tobě minula láska ta směvná,

A když tobě minula láska ta směvná,

Když zašla, jak v spánku ten kouzlivý sen:

Přec přátelství žije, co podporný kmen,

A v tvém srdci tkví jeho útěcha pevná.

Ta milostně kouzlí vší vzpomínky dech

Na blažené doby juž dávno odkvětlé,

A soudružně pojí s ní radostný spěch,

I nynější doby v tom objeviť světle.

Juž utane jaro a zima se blíží,

A s ním tane v minulosť rozkoší dar;

Juž pomizí vděk a s ním milostný čar,

Jen bílý vlas – památka smutná – skráň tíží.

Vše mění se nutkavě v obstárlý zjev:

Jen srdce to zůstane na věčno stejné;

Ač umdleněj’ bouří v něm tepání chvějné,

Přec v tváři si hraje zapomnělý směv.

Když se srdce naděje stkvělá opadne,

Jak na podzim s keřův ten vzbujenělý květ;

Když pomizí z ňader rozháraných vznět,

A přesladký mír v žalu nemocném vadne;

Když zavzní z úst sevřených truchlivý kvil:

Tu nebeské hudby hned zahlaholí zvuk:

„Ó neplač a nelkej!“ tož útěchy přízvuk,

„Vždyť přece jsi okamžik v rozkoši žil!“