XXX. Dušičky.

„Na pasece po jahodí,

pane hrabě, laňka chodí.

Mladá laňka hnědooká

chodí tam pit do potoka.“

„Je-li laňka celá bílá,

mohla by být moje milá.“

„Bílé hrdlo jako šatka,

bude u ní chvíle sladká.“

Byla laňka celá bílá,

uběhnouti nestačila.

Prstýnkem ji chytil daným,

šátkem pěkně vyšívaným,

slovem sladce vyvzdychaným.

Není laň, co chytil včera,

ale šafářova dcera...

Javor šeptá nad bařinou:

„– pan hrabě už honí jinou,

co jsi to jen udělala,

že jsi se mu chytit dala!

Rodného ty máš-li bratka,

pomsta za tě bude sladká.

Máš-li sestru, buď jí radou,

ať nezhubí duši mladou –“

Bubliny jak plaskly v tůni:

„– Máš-li matku, zaplač u ní.“

„Nemám sestry, nemám bratka,

dávno v hrobě leží matka.

Milého mám v dálce temné,

až se vrátí, prokleje mne.“

Zavzdychala, zaplakala,

tůň se blíže zablýskala,

rozhoupla se, hned zas hladká:

„Tam buď, duše nekřtěňátka.“

S mámou vše se zatočilo,

světýlko z vod vyskočilo,

třaslavě se zamodralo,

horou lesem zavolalo:

„Kdo mne bude kolíbati,

kdo mne bude celovati,

kdo se bude modlit za mne,

když i máma proklela mne?“ –

Kde se cesta k polím stáčí,

světýlko se z tůně vláčí:

„Ach, matičko, zima je mně,

ach, matičko, zahřejte mě!“

S Pánembohem – ruce spjala,

třikráte se požehnala,

za světýlkem zpět se dala. – –

Dušičky dvě z jedné byly,

z černé vody proskočily,

jako sestry byly obě,

půjdou tátu hledat sobě.