XXX. Já viděl je.

Já viděl je, ty žence mocných plecí,

ty lesklé kosy, klasy ježinaté,

ty luhy kypré, lány šíré, zlaté,

i perly potu ode skrání téci.

Já zřel ty dělce: ó vy chrabří reci,

jež zápas šálí, přemlouvá a mate,

zda v nivě české statně vytrváte

a vlasti klidu dobudete přeci?

Ó rolníče, ó dělníku ty prostý,

já s úctou kloním před tvou prací čelo

a k srdci vinu tvoje letorosty!

Tu lásku k vlasti nedej vyrvat’ sobě

a byť i kleslo pod břemenem tělo,

ty děti své střez v každé žití době!