XXX. Já zřel divy světů všech,

Já zřel divy světů všech,

já též prošel různé kraje,

a já cítil boží dech,

nad vším jako vítr vlaje.

Sluje dnes všem: „Dějiny!“

„Boj o život!“ sluje zítra,

výsledky zřím – příčiny,

ty se tají v hloubi nitra.

Nám lze středem všeho jít,

snažit se a chápat všecko!

Z prsu velké změny pít

vděčně jako kmet i děcko.

Najdem cos, či nenajdem,

chytnem krůpěj, či ret spráhne?

V konec všecky srovná zem,

Nic nás k svému klínu stáhne.

A ta moudrost veškerá

a ta láska a to chtění,

fantasie, nádhera,

kaleidoskop, jenž se mění.

A to plání v budoucnost

a ta víra v poesii? –

Zmlknu raděj, plachý host,

na spící jsem šlápnul zmiji.