XXX. Jdou z pouti domů

Jdou z pouti domů

poutníci zpití.

Jdou mimo chatu,

sváří se, hlučí.

Do hluku a sváru trubka zvučí;

k rychlému vybízí chvatu;

k vesnici spěchají čile,

nohy jsou těžké a hlavy zpilé.

Na prahu chaty dítě sedí,

velkýma očima na průvod hledí,

tváře jak růže mu kvetou.

A jak ti lidé nohama pletou,

jak se houf kloní a kácí,

cení své zoubky

a směje se z duše hloubky:

„Neumějí chodit, ubožáci!

Já umím!“