XXX. Jednoho dne bledá paní

Jednoho dne bledá paní

přijde, na mě zakývá –

Černý závoj smutné oči,

bledé tváře zakrývá.

– Čas je jít už se mnou – řekne.

– Smrť, ta nikdy nečeká.

Na všecko se zapomene.

Bledá tvář tě neleká? –

Milá paní, můžem’ spolu

chvíli ještě posedět,

na ten boží svět se ještě

na chvíli jen zahledět.

Na všecko se rozpomenout,

jak mohlo být, nebylo,

na vše, co se s bolestí už

na dně duše pohřbilo.

Bledá paní, dojdem ještě,

na to vždy je času dost.

Na tom světě smutný byl jsem,

zapomenutý jen host.

Za hory až krvácejíc

slunce bude zapadat,

na poslední cestu svou pak

ze srdce se vydám rád.