XXX. Jen zevšednět mi nedej, bože,

Jen zevšednět mi nedej, bože,

v tu píď, již měřils mi svou láskou;

to raděj smrt, smrt desaterou,

než býti hrobem s lidskou maskou.

Být člověkem, a přec jím nebýt,

nic nemít, co je duši svato,

bez lásky, bez jara a touhy,

a v srdci chlad a nezahřáto!

Oh, zlá to nemoc, nákažlivá;

stář pustoší tvář růžolící,

že když se dívám v lidské tváře,

jak bych se díval v nemocnici.

A k tomu jak by vše, co lidské,

jí chtělo mocí propadnouti:

že chvěju se i o svou zeleň,

by nesvlekla se v nahé proutí.

Ó bože, radš bych chtěl se státi

na širém poli sirým stromem:

ten z jara spoň zakvete si

a v létě ptáčkům bývá domem.