XXX. Jsi píseň.

Jsi píseň, po níž duši lačně vzpínám,

jí naslouchám do dálek tušených jen,

a nevím, zda pravda je, pouhý či sen –

však melodie nikdy nevzpomínám.

Keř liliový zkveteš před očima,

pel stříbra se po květech plameny vzňal;

však duch můj když nad ním tu v úžasu stál,

kdos do zahrad jej bájných odenímá.

Jak číše zlatá vynoříš se skvoucí,

jež révou se ze srdce hlubin Tvých rdí;

však rtové mí žhavě když nahnou se k ní,

v taj rozplýváš se duši nevidoucí.

Jen hlava trním zraněná, když v snění

se zjevíš mi s bolesti pohledem Svým,

s tím čelem kol do krve rozbrázděným

a na rtech siných slova uděšení,

tu zůstáváš v dny, noci v duše hloubi

a slzy Své krvavé splývati dáš,

a srdce mé třesoucí neodmítáš,

když v něm se Tvoje krev s mou krví snoubí.