XXX. Když ke mně prvně přišel Jsi, má duše

Když ke mně prvně přišel Jsi, má duše

již na pokraji byla zoufalství,

tu zvolal osud na mé dveře buše:

„Mně otevři, jsou přátelé to Tví.“

Smrt na koni jsem shlédla, jak kol kluše,

na prstech drápy ostřejší než lví –

jen ušklíbla se, výsměch vyzněl hluše:

„Však pro Tě přece přijdu, Bůh to ví!“

Já otevřela dveře – na mém prahu

stál osud s Tebou – upřel’s na mne hled –

v svých očích náhle cítila jsem vláhu,

že jihnu celá jako země z jara,

kol srdce kora pukla, roztál led,

a krvácet zas začla rána stará.