XXX. Mně cesta lesem náhle klesá,

Mně cesta lesem náhle klesá,

les řidne na průhlednou stromů zeď,

a zevšad vidím němou odpověď:

tu stojím na hřbitově lesa.

Hle, velký hrob, porostlý mechem;

jen povězte, kdo v lůno jeho kles’,

kdo sázel rudý kolem něho vřes,

kdo rosou lkal tu, kvílel dechem?

Tam stojí nalomená bříza,

půl jako kříž a jako kazatel,

kol strou se kosti práchnivělých těl,

list, větev, kmen, jimž uschla míza.

Keř jalovec v žebrákův pychu

pne na pomník se táhlé cypřiše,

tam skála čeká, kdo-li napíše

verš o spáčích a jejich tichu.

A němo kol. Tu z blízkých strání,

křik’ sokol, vylít’, náhle k bříze kles’ –

už vím: co tvorů chová šumný les,

sem sletují se v umírání.