XXX. My, růže má, se neshledáme víc;

My, růže má, se neshledáme víc;

vždyť mezi námi propasť okeanu,

vždyť naší lásce odzvonili hranu,

vždyť naše vzdechy nikdy, nikdy vstříc

si nepoletí v sladkém políbení

jak v dobách zlatých milostného snění –

my, růže má, se neshledáme víc!

Můj genie, my neměli se znáť;

vždyť nebudem’ si nikdy rozuměti:

mé srdce – ptáček na stydnoucí sněti –

se chtělo na Tvém drahém srdci hřáť,

a sotva že se k němu přivinulo,

mrazivým chladem ňadro Tvé se vzdmulo –

můj genie, my neměli se znáť!

Patř na mohylu naší lásky jen:

tak chuda jest, jak láska naše byla,

jen pomněnka tu skromné lístky svila,

jako by střehla mrtvé lásky sen...

Snů našich růže opadaly záhy,

ač vezdy měly plno slzné vláhy –

Plač na mohyle mrtvé lásky jen!

Ó blíže přistup, klekni, předrahá,

a vzpomínej si na tom rově mladém,

jak srdce lidská často hynou chladem

a jak se láska zradně přísahá –

ó vzpomínej si, jak jsi roznítila

mých tužeb vroucnosť, bys ji usmrtila –

Jen blíže přistup, klekni, předrahá!

Pojď blíže jen, ne – nechoď, s Bohem buď!

My nesmíme se nikdy více zříti,

jak bolestno, a přec tak musí býti,

byť krutým bolem rozpukla se hruď!

Já žehnám Ti: Ať cherub Tebe chrání!

Já klnu Ti: Buď šťastna do skonání!

Buď milována, miluj, s Bohem buď!