XXX. Noc hluboká již rubáš chladný spředla,

Noc hluboká již rubáš chladný spředla,

je mé to roucho, bílé, svatební.

„Z tmy k světlu,“ dí mi, „jsem Tě nevyvedla,

na chvíli čekám, až se rozední.“

Den vstává – obloha se skvěje zšedlá,

nach červánku se krví rozlil v ní,

a hustá mlha nad krajem se zvedla,

zvon vyzvání v té kapli klášterní.

A průvod kráčí, sestry v jeho čele –

a život stojí u bran hřbitova,

a hrobník v zemi úzké lože stele.

A léčivý květ sbírá jitrocele

pro rány moje, než mne pochová –

Jde průvod – kráčí k mojí šeré cele.