XXX. Slunce vodu váží,

Slunce vodu váží,

ve květech umdlévá svěžest;

únava na vše se klade,

vedro vše praží.

Hle, bílý motýl vzlet z trávy

za ním hned druhý se vznesl,

oba se skrývají, oba se baví;

v bílý květ čemerky černé,

pod sněti zkvetlého dřínu,

sdružení neslo je věrné

k radosti jarnímu vínu,

v milosti říš,

hned výš, hned níž,

kdes v květu našli si skrýš.

Ten den jsem nezřel je již!