XXX. Smíření.

Svatá ty chvíle! Nesmrtná, velká, jediná v žití!

Tobiáš cítil ji ve mžiku, slepé když zornice

anděl mu žlučí potíral ryby, v tom co se řítí

šupiny z očí mu; cítila rovněž ji hříšnice,

zamyšlen Ježíš do písku mystická slova když psal;

Tomáš ji cítil, v rány kdy prsty své chvějící dal.

Svatá to chvíle, souzvuku, hudby, báseň to tisíci slok,

Dante ji cítil, cestou když slézal kosmatý Satana bok,

kalnou kdy strží nad hlavou poprvé hvězdný zřel kmit. –

Jednou ji v žití procítit, znamená: pro věčnost žít!