XXX. Tesknota.

Teskno, kdež černá nebe noc zakrývá,

Hvězda z chmur hustých si vyjíť netroufá,

Světlo kdež živné jalová nesilní

Přírody prsa.

Flora tam žádné nechová si dítky,

Tam nerozlívá medy své Pomóna,

Křídlatých hlásků zelené nepelní

Ozvěna háje.

Zaklené tam jen duchy v zoufalosti

Míhají strašným se ve tanci šustem,

Upěním temným žalujíce bídu

Jen skulinám svým.

Ozve jen tenkrát se život citelný,

V díře když skalné nedopýr zakvikne,

Když kalous věštný neb okem plamenným

Výr si zahoukne.

Možno tam není člověčím se srdcem

Dlíti, neb hrůzou vlasy vstávají tam,

Trne úd každý, sama tež děsí se

Obluda noční.

Tesknotou větší ale tam se svírá

Srdce vlastencův, duše tam krvácí,

V chmůře když svadlé zmučená zlosynstvem

Zemřela božnosť.

Cnosť se tam žádná v okovech neujme,

Nesvětí žádnou duši tam si Můza,

Neb zůří děsný polekav zlosyn se,

Když nebe bleskne.

Hrůza tam s černým peleší se hříchem,

Šálba pobožné se šatí ve roucho,

Nahnilým hyzdí v početí tu lidstvo

Smilstvo potomstvem.

Však plesej šťastná ty o matko vlasti!

Nad tebou mocné ruky žezlo lásky

Vládne, važ věrná sobě FERDINANDA

Krále dobrého.