XXX. U Sudoměře,

U Sudoměře,

bloudím po břehu Otavy

mezi starými sejpy

dávnověkých ryží.

V prohlubních pastvišť

kalné močály,

severák ryje mi tváře,

bere mi klobouk,

metá mi vlasy

do čela.

Vesnice, vetché chalupy,

k severu kamenný zahrady plot;

kamenná husitská hradba.

Teskno a smutno vůkol,

stmívá se,

nikde světlo...

Z dálky vyje pes –

zase ticho.

Nikde života,

jen sever pláče;

vhání mi do třesoucího se srdce

úzkost a stesk,

stejno v něm jako mezi sejpy

u Sudoměře.