XXX. V prohřátém a teplém vzduchu

V prohřátém a teplém vzduchu

plno ševelu a ruchu.

Kde tam jenom koutek jaký,

stojí oblak, stojí mraky.

Noví se zas hrnou hosté

a dav mraků stále roste.

V oblačném tom shromáždění

nikde místečka juž není.

A tu ještě jeden vchází –

všechny přived do nesnází.

Vchází s hrdou šíjí, tváří –

bojovnosť mu z čela září.

Soused na souseda mrká,

hlava ku hlavě se strká.

Hlava ku hlavě se chýlí,

ku černému oblak bílý.

Všichni bručí v mračném davě

jako vlny ve Vltavě.

Konečně z nich jeden z čista

jasna vstal, dí: „Není místa!“

„Místa není, místa není,“

řve hned celé shromáždění.

Každý s místa svého vstává

a je křik a hluk a vřava.

A již sto se kasá rukou

a vetřelci v záda tlukou.

Leč mrak vetřelec se brání,

třeba krvácí juž v skráni.

Na hlavu jim blesky hází,

rány hromem doprovází.

Shromáždění hrůzou trne,

z nebes síně ven se hrne.

Někteří jak baby pravé

nářky vedou usedavé.

Soused přes souseda padá

a je nářek a je váda.

Mrak je před sebou však žene

jako vojsko poražené.

Nebem zamračeným běhá

bleskem mlátí, ryje, šlehá.

A co obláčkem jen sluje,

pláče, sténá, hořekuje.

Ukrývá se v horách, lesích,

až se jasní po nebesích.

Tichne hluk, až stichne zcela –

Obloha je jasná, skvělá.

Jen mrak – vítěz v dnešní půtce –

stoje stranou mne si ruce.