XXX. Víc nerozněcuj rány moje

Víc nerozněcuj rány moje

Svým sladkomluvným usměním!

Nadarmo vzbouzíš v srdci boje,

Jež sotva ztichly umdlením.

Juž svou tě zváti nelze mi;

Buď s Bohem tedy, dražená!

Jedině má’s ty písněmi,

Když pějí ňadra schvácená.

Když dlím blíž tebe zarmoucený,

Tou měkkou řečí nešvehol!

Neb tvého hlasu milé zvěny

Žalostný budí v srdci bol.

Ach! vše ta rozkoš zákynná,

Jež slastně vzkvítá z tvojich rtův,

Ta jedině mne vzpomíná

Na prchlé štěstí dávných dnův.

Snad spěšný čas dá mírných lékův

Puklému srdci v ňadrách mých;

Snad paměť zabude tvých vděkův

A směvův milokouzlivých!

Jen když se loučím s tebou dnes

S tím nevýslovným žalem svým:

Ať v zvuku rtův tvých nezní ples,

Ať úsměv nehraje rtem tvým!