XXX. VRÁNY.

Vrána pluje za vranou,

hleď, kam ony přistanou.

Od půlnoci vítr duje,

mrtvým tělem pohupuje.

Bělmo očí v prázdno hledí.

Na větvi již vrána sedí.

Povídá již vráně vrána:

„Hle, ten zabil svého pána.

Srdce jedem napojené,

nechme tělo otrávené!“

Vrána pluje za vranou,

hleď, kam ony přistanou.

V poli kolo, a v tom kole

vpleteno je tělo holé.

Očí bělmo v prázdno hledí.

Na kole již vrána sedí.

Na kole již vrána kráče:

„Proklet budiž, vlastizrádče!

Neztlíš v zemi, zvěř tě mine,

na věky však nepomine

morový dech vůkol fičet,

v srdci živá zmij ti syčet.“

Vrána pluje za vranou,

hleď, kam ony přistanou.

Širé pole na vše strany,

kůň jím letí osedlaný.

Jezdec padlý, vise v třmeni,

hlavou bije o kamení.

Jak kůň skáče, šavle zvoní,

neshýbne se nikdo pro ni.

Těla leží dál a dále,

houšť jich leží polem stále.

Leží v trávě plné rosy,

jak když zlaté klasy zkosí.

Modro nebes v očích mají,

leží, ale nedýchají.

K smrti děti odchované,

matičkami milované,

milenkami oplakané.

Vrána k vráně slétla k zemi,

přikryly je perutěmi.