XXXI Co se Ti, duše má, zdálo?

Co se Ti, duše má, zdálo?

Přeletěl skvělý meteor,

zašuměl písní stinný bor,

hrdliček na sta se smálo?

Slunce tam v oblacích vzplálo,

andělů v nebi jásal sbor,

bělostné témě sněžných hor

v červáncích žhavě se vzňalo?

Byl to jen přelud, krásný sen?

V mou duši sladkou trysk’ zvěstí,

pohádkou o smavém štěstí?

Nocí se kmit’, když svítal den,

krůpěje rosné svál dolů –

květ vykvet’ na každém stvolu.