XXXI Do mrazu květy vykvetly

Do mrazu květy vykvetly

lítostné, chudé.

Pod hrudou země mrtví tlí.

Co dále bude?

Pod smutnou naší oblohou

chlad srdce cítí.

Ty vášně, ne, ty nemohou,

nemohou hřmíti.

Na smutné naší obloze

víc temní mračna.

Na prázdno touží uboze

dál duše lačná.

Dějiny, úkoly, jaký cit!

Kdo ještě věří?

Postavy dávné vyvýšit

v snů teskných šeři?!

Ze světa, z Čech i na Čechy

valí se špína.

A v srdce bez vší útěchy

bolest se vtíná.

Pozdě je. Listí šelestí

do smutné doby:

Jen ještě hroby nalézti,

studené hroby!