XXXI. FRÂ DOLCINO. (10.)

A nový úžas vznik’ v davu.

Však žena zří klidně v zrak všem.

„Což, biskupe, neznáš mne více?

Já Amasie jsem!

Mne Margaritou též zovou,

zapomněl’s, se mnou že’s spal?

Mé dukáty za tu noc shrábl

a za hřích mi odpustky dal?

A jestli Dolcino kradl,

tys kradl ještě dřív,

tys kradl mé tělo, mou bytost,

mé krásy nebeský div;

tys kradl, biskup jsi přece!

A proto táhni jen dál!

On vzal, co bezcenné Bohu,

tys ale duši mou vzal!“