XXXI. FRÂ DOLCINO. (12.)

A biskup s monstrancí prchá.

„Zdráv, Dolcino, budiž nám!

Co země, nebesa, vesmír?

To jedné lásky je chrám!“

A Dolcin k ženě se sklání,

na svoji tiskne ji hruď:

„Dík, ženo, anděle boží,

ty sestrou v Kristu mi buď!“

A zástup celičký jásá:

„Frà Dolcino buď živ!

Jeť láska lidstva jen spása,

jeť láska nebeský div!“

A Margarita v dav hází

sta mincí, dukátů roj,

Frà Dolcin hrdě pna hlavu:

„Nuž bratři, přátelé, v boj!“

A městem to kypí a bouří

a zástup roste v sta hlav:

„Jen za ním, za mistrem lásky!“

Tu opustil tkadlec svůj stav,

tu stavbu opustil zedník,

své péro písař vrh’ v kout,

a svět byl na chvíli rájem

bez otrockých, tísnivých pout!

„Já nový zákon vám nesu!“

to znělo z tisíců úst,

ten věčný hodokvas lidstva,

jenž každý zažene půst!

Tu pohár, tu skýva, tu žena,

buď každý dle vůle syt,

všem patří všecko i láska,

všem voda, zem, hvězdný třpyt!

A k hoře Zebellus táhnou,

to Tábor, Sion jich jest,

Dolcinu s Margaritou

cos v očích plá odleskem hvězd.