XXXI. FRÂ DOLCINO. (16.)

To nejsou oblaky černé,

co z dáli valí se sem,

to panské vojsko jest věrné,

pod kopyty chvěje se zem.

„Ó Frà Dolcino, vzdej se!“

pod horou hlasatel dí.

„Ty padneš, ty musíš padnout!

Ó vzdej se, jitro se rdí!“

„Ó Frà Dolcino, vzdej se!“

lká zmořen ztýraný lid.

„Nemáme, co bychom jedli,

nemáme, co můžeme pít!

Mráz roste divoký náhle,

nám v stany napadal sníh,

a dole vojsko jen roste,

jsou tisíce, tisíce jich!

Ó Frà Dolcino, vzdej se!

Vlk sžírá nás, zlý to je hlad,

víc nemůžeme již líbat,

víc nelze objímat!“