XXXI. FRÂ DOLCINO. (17.)

V svém slyšel zabedněn stanu

ten truchlý, žalobný hlas,

skráň tiskl k Markéty ňadrům,

leč on zněl znova a zas;

na nahý prs její bílý,

jak by se paprsk tam mih’,

cos hvězdou třpytivou slétlo –

to, Bože, první byl sníh!

V ty její zvlněné kštice

teď náraz se divoký stal,

u stanu praskla to stěna

a mrazný vichr sem vál.

A z venčí kvílel ten nářek,

rost’ v kletby, v úpění, jek,

Dolcinu s Margaritou

mrz’ na rtech polibek.