XXXI. FRÂ DOLCINO. (18.)

Co zbylo? Vzdal se, byl lapen,

dal s bohem poháru,

dal s bohem rozkoším lásky,

byl vlečen v Navarru.

Byl postaven před soud a souzen,

pranýřem musil stát,

a snésti, jak po údu údy

mu kleštěmi v ohni rval kat.

U brány, jež zvaná „Pia“,

když kleštěmi kat po něm sáh’,

ni nemuk’ po celou dobu,

jen v křeči nozdry své stáh’,

pak Markétu zřel svoji,

ten lásky nebeský div,

stát nahou v plamenů roji,

pak sám byl upálen živ.

„Já nový zákon vám nesu!“

s hranice hořící děl...

Pak v osmém kruhu zbyl Pekla,

kde Dante jej uviděl.