XXXI. FRÂ DOLCINO. (8.)

A biskup divě se vztyčil,

blesk z jeho oka v dav pad’,

a mlčky trnuli všickni.

„Myslíš, že neznám tě snad?

Tys Tonnieli, ó brachu,

Frà Dolcino jen se zveš,

a lží jest kázání tvoje, tvůj krok i život –

vše lež!

Tvůj mistr Segarelli

pro kacířství spálen byl živ,

Tys vlče starého vlka

a zhyneš tak pozděj’ či dřív!

Ó znám tě, Dolcino, znám tě,

tvůj krok jest vina a hřích!

Tys nedoukem jen církve,

kněz nebyl’s a nejsi též mnich!

Tys lotr, otrapa, tulák,

v zahradě církve jsi had!

Tys, vím to, v klášteře v Parmě,

co v ruku padlo, to’s krad’,

to byly příbory zlaté a mitry a knihy

– ví Bůh,

co všecko ti pod palec přišlo

– jdi, sprostý jsi dorodruh!“