XXXI. FRÂ DOLCINO. (9.)

Frà Dolcin slyší to, chví se,

ret hryže v odpověď,

dav trne dále, co bude.

Kdos lidu tu roztíná změť,

před biskupem stojí tu žena,

plá žárem divým jí zor,

jak boží anděl tu stojí,

jak vtělená síla a vzdor.

Vlas zlatý volně jí vlaje po ňadrech

v kmentový šat,

jak lilje bílá jest ruka

a velí zástupům stát.

A hlasně zavolá: „Knězi,

ty pravil jsi, on že krad’?

Tys cizoložil však se mnou,

jak smíš jen soudcem zde stát?“