XXXI. HISTORIE ROZCHODU

Bez děje drama. Pranic nestalo se.

Nepadlo slova, jež by rozpálilo.

Dva přátelé – čtvrt století si stáli

po boku věrně v těžkých chvílích žití –

se po měsících odloučení sešli

a hovořili. Jeden zotvíral hned

– po dávném zvyku z časů uplynulých –

dokořán dveře do salonu duše,

do pracovny, do kuchyně, všech jizeb –

leč druhý jaksi zaražen a upjat

vstoupiti váhal, mluvil o počasí,

o doby těžkostech – a slova jeho

šla, házejíce nenápadně závoj

na cosi, co má zůstat neviděno.

A dveří duše svojí neotevřel.

A zavřené ty dveře promlouvaly

o nečistotě vnitřka... o proradě...

o plánech tajných – kdo ví? Jisto pranic.

Leč stačilo to. Zotvírané dveře

v prvého duši zapadly zas v zámky,

na věci minulé se tma hned snesla,

a když se rozešli pak na pět kroků,

sto kilometrů bylo mezi nimi,

a v jedné duši hrob a na něm křížek.