XXXI. Již nevím, zda to sen či ne,

Již nevím, zda to sen či ne,

leč v paměti to posud –

já v soudy boží nahlížel

a národů čet’ osud.

Myšlénky, vážné jak bůh sám,

ty hlavou jeho táhly,

a krásné, jako jarní noc,

po milém těle práhly.

Mnohá myšlénka – celý svět,

mnohá jak píseň jemná,

mnohá – budoucí lidstva děj,

lidskému oku temná.

Tam též sem našel lásku svou

i Tvoje srdce krásné:

ta naše láska byla tam

jak obláčky dva jasné.

A na tu naši lásku bůh

s zalíbením se díval,

a zástup mladých andělů

mu o ní písně zpíval.