XXXI. Juž vše naděj pohrobena

Juž vše naděj pohrobena

V tiché lůno minulosti,

Kam dřív touha s vroucím citem

Sklesla v mrtvé umdlenosti.

Tak to bývá na tom světě!

Rozkoš hyne v obejmutí;

Touha za ní v hrob se kloní,

Jejž ovívá naděj v dchnutí.

Ach! ta naděj temna hrobu

Upomínek slasti vodí!

Mrtvému však srdci více

Pokus jejich nelahodí...