XXXI. Mé sestry smutku, postůjte jen chvíli,

Mé sestry smutku, postůjte jen chvíli,

já připravena nejsem na cestu!

A závoj na skráň nedejte mi bílý,

a najděte si jinou nevěstu!

Květ zasela jsem – ale nerozvily

se růže moje dosud, nalézt tu

v tmě nemohu je – vyjít nemám síly,

mrak černý hrozí, leží na městu.

Jak zahradník jsem zasela své role,

leč hlídala je špatně, večerem

v kraj přiletěli ptáci na má pole.

A bouře přišla, ruka její rvala

květ stromů, svěží listí v keři mém,

vše zničila, a poušť jen zanechala!