XXXI. Nic nejsem víc, nežli ta růže,

Nic nejsem víc, nežli ta růže,

nic víc, než slavík v podletí;

mé lístky s jarem opadají,

má píseň v jeseň odletí.

Však jako slavík má svou chvíli

a růže v vůni propučí,

tak duch můj k své se chvíli hlásí,

a co je v něm, to zazvučí.

A to mi dosti, v chvíli pravé

že vydechnul jsem nápěvy,

v nichž zaplesal jsem beze stesku

a dotesknil se úlevy.

Pak nechť i zahrajou si větry

nad hrobu mého trávníkem;

já v chvíli své, v mých růží květu

jsem přec jen býval slavíkem.