XXXI. Pane Mílo, odmyslete vášeň,

Pane Mílo, odmyslete vášeň,

zapomeňte, že mne rád snad máte,

poslechněte, co vám moudře řeknu.

Psal jste: všechno rvát a všeho užít,

do nekonečna se opojovat – – –

Vždyť tak žiju, pokud mně je třeba.

Všeho duší dotknu se, vším sytím

hlad po poznání; porozumění chci

bolestem všem, záchvěvům všem duší.

Rváti? Mílo, na dně rvaní bolest

rvavá číhá, věřte, platila jsem

trpce poznání to vlastním klidem

dlouhých, těžkých roků uzrávání.

Motýlem si létat s květu na květ?

Duše lidská není hmyzem, není

květinou ten, u nějž zastaví se!

Duše lidská těžce z mlh se rodí,

těžce zraje, třeba slunce žhnulo.

Nutno pěstit útlé její květy,

nutno chránit prvé bledé plody,

nutno růst a zráti svému druhu,

který čeká pokorně a toužně,

aby darovat směl svoje zrání.

Život snem je skoro, drahý Mílo,

přec se těžce žije, vždyť už klíčí

z našich snů a tužeb nový zítřek,

jenž nás nesmí zastat sesláblými

věčným bojem, věčným třepotáním

s květu na květ, opojené vášní,

nevyzrálé, rozmrzelé vposled

neplodnými vzněty, hrami smyslů.

Duše cítí, jak je zodpovědnou

za své činy a za svoje zrání,

jak jí třeba, než den nachýlí se,

aby vlnila se lícha klasy,

aby, až den žatvy její přijde,

nenašla jen polozprahlý úhor.

Nechci žatvu pro úkoly jakés,

pro povinnost, hluchý altruism,

nezastavuji se nad tím, proč jsem,

ale vím, že přijde jednou chvíle,

kdy se moje vlastní duše zeptá:

Co jsi učinila pro mne za dnů zrání?

Třeba lásky, ano, ta vším hýbá,

všechno světí, všechno zdůvodňuje, –

mám svou lásku, jí své touhy dávám,

zbožně beru, čím zas pro mne kvete,

v tom má síla, sladké moje zrání. –

Díky za přátelství. Básník zvídá,

práce jeho neplodnou že není.

To mi stačí. Uznejte to klidně.

Mlád jste, život plný kolem půjde,

květy dá vám, zralé potom plody,

vaše duše dojde svého klidu.

Ušetřte mne trpkosti té marné,

že jsem, nechtíc, klid váš porušila.