XXXI. PANU JAROLÍMU St. PAVLÍKOVI, faráři v Reihwiesenu ve Slezsku.

„Přijdu! Přijdu!“ Volá pěvec drozd,

v létě v zahradách náš milý host.

„Přijdu! Přijdu!“ Žalostně se loučí,

pro rok příští nám se doporoučí.

Nastalo nám jaro, zrak i sluch

pilně pátrá, je-li teplý vzduch;

zaznívá-li už hlas drozdův hlučný,

hmyz-li se kde množí pro něj tučný.

Aj, tu hoch i děva, žena, kmet a muž

za ohradou krok svůj staví už;

naslouchají, bystře na strom hledí,

na vrcholku stromu pěvec sedí.

Černá očka točí kolkolem,

pozdravení dává chodcům všem;

z cizího nám kraje, lesa, háje

přepodivné vypravuje báje.

Aj, Ty domorodý Pěvče náš,

slavnější nám písně zpívat znáš;

v létě, v zimě žiješ mezi námi,

zvuk Tvých písní nám je dobře známý.

Jazyk náš zná všeslovanský svět,

pěl a mluvil jím náš dávný děd, – –

řeč ta ze rtů starce, dítka, děvy

národními ozývá se zpěvy.

Řečí tou i Tvůj zpěv hlaholí,

Bohem dané konáš úkoly;

básní zvučnou, písní jemně hlasnou,

mužně hlásáš víru samospasnou.

Ó jak povděčen jsem a jak blah

slyše chrabrý směr Tvých vážných snah:

„Pod praporem posvátného kříže

bratrská nás láska k sobě víže!“

Blaze žij a nadšeně nám pěj,

vřelé naše díky za to měj,

pro zásluhy Boha, Jezu Krista

na nebi se odměna Ti chystá.

Závistivé zloby hybná rtuť

šlechetnou Tvou duši nezarmuť;

nižádné se nezalekni hrozby,

za zbloudilce k Marji zpívej prosby.