XXXI. Po dnech rozkoše, má drahá,

Po dnech rozkoše, má drahá,

Jakou mně jsi štědřila,

Jest milá mi jindy Praha

Pusta, chladna, nemila.

Mé podobno není bdění

Smrti ani životu;

V bouři srdce trá mé snění,

Trá i městském ve hřmotu.

A mocí-li Milka zlého

Duše někdy z hlubokého

Omraku se vzchycuje,

Hned k svým rájům putuje.