XXXI. Podivná je člověk bytost,

Podivná je člověk bytost,

šírý svět mu příliš úzký jest, –

srdce svírá těsný žalář,

mysl chce i nad hvězdy se vznest!

Krev se pění ohněm lásky,

čelo zdvíhá svůdná, mrzká čest, –

oko zžírá vnady světa, –

úkladům se příčí pádná pěst! –

Člověk ve své hrdé síle

překotit chce, bláhov! celý svět,

a když přijde smrt ta bledá,

urovná ho tiše – v prken pět!