XXXI. SLAVNOST RŮŽOVÁ.

Král spěchá k Ulmu, král má kvap,

ó, kéž by tam již byl,

by potěšil se veselím,

jež konsul připravil.

I dojel tam, a v rozkoších

chlap zatonul i pán,

jeť Zikmund zde, tož přišla též

směs různých kurtisán.

Však za to v města pokladnách

zlý groše vedou rej,

že ani „paním u hradeb“

dosť není na olej.

Král u nich hostem je co den

a štědrým vždy je král,

když na útraty měšťanů

svůj slaví bakchanál.

Byl zpěvem, hudbou uvítán

od pestrých domu víl

a na purpurný prestolec

se pyšen uhostil.

Kam hledí, růžový je květ,

jeť růží krásný čas;

vše zavěnčeno: ňadra žen

i králův šedý vlas.

Jsou zavěnčeny džbán a číš

a vonně k pití zvou,

bylť konsul králi přichystal

zde „Slavnost růžovou“.

Kol samý růžový je keř;

dům proměněn je v sad,

v něm plno loubí přitmělých

a plno květných vnad.

Na trůně z růží sedí král,

jich květem ovit jest,

a místo žezla růžovou

má v ruce ratolest.

Blah Zikmund usmíval se kol,

pak květné žezlo vznes’,

i zazněl hudby zvuk a zpěv

a tance vír a ples.

To není dvorných paní řád,

to víl a slibek roj,

co ve dne skryto závojem,

šlo nocí na rozvoj.

Chtíč jako skřehlý v sluji had,

když do hor dechne jih,

se vzbudil; v žíly šlehla krev,

a cud a rozum ztich’.

Hle, řady ženin vášnivých –

toť bakchantek je sbor,

ten hovor, tanec, žert a smích

že hod je? Ne, to mor! –

Hle, s trůnu volá zpitý král.

„Ať vzkypí hruď i číš,

kdo’s člověk, v anděla se měň

a svrhni šatů tíž!

Tvým, družino, jsem prorokem,

pout ohledů se vzdej

a v srdci zákonem ti vzplaň:

Žij, miluj, užívej! –

V mé říši nebuď trestu již

za lásky sladký ruch,

jímž Sodomitův hlučný dav

kdys hněvný potřel Bůh!

Dnes já jsem vaším Jehovou

a vše vám dávám vděk,

čím zkvetla těla vám i duch,

buď srdci v požitek!

Co proti krvi, vše je klam

a bují-li v ní chtíč,

je hříšníkem tím největším,

kdo koná jemu v příč.

Ba hříšníkem je ohavným

ten hloupý kněží rab,

jenž nadsmyslný ráje slib

má smyslů nad půvab!

Ten kacíř je, kdo utlumit

chce chtíčů bujný pud;

toť ze všech bludů pozemských

je nejhroznější blud.

Blb mramorové sochy měj

a vědou tělo moř;

žen živá krása nad vše jest,

– to bůh tvůj – té se koř!

Když svěžest mladou klene hruď

a rozkoš chvěje rtem

a oko sálá plamenem,

to blaha vrcholem!

Nuž, kolujte, pryč těžký šat,

všem zjevte vnad svých květ;

či skrývají se růže as,

když slunce líbá svět?“

A dolů s trůnu stoupá král

v směs pestrých těla vnad

a objímá jsa objímán

a líbán odevšad.

A veseleno přes půlnoc –

ten tam je stud a mrav –

šat bakchantek je odhozen

i králův zlatohlav.

A vilnost vlnou vířivou

se valí dál a dál,

jsouť Adamitky kolem kol,

jich prorokem je král.

A trval smích a koloběh...

leč v ráz se chomol skryl,

vždyť vichor v okna rozkacen

v děs pěstí zabušil.

Vše ztrne; síně uprostřed

zved’ šedivý se mrak

a z mraku roste v zbroji muž:

týl schýlen, slep je zrak.

Přes platví krzna řásnatost,

kol beder černý pás,

knír s bradou v jedno svity jsou,

a šíji zakryl vlas.

Toť Žižka, boží bojovník,

z úst jeho bouří hněv:

„Zde víří tedy doposud

ta adamitská krev?

Sem od Valu král ukrutník

hnis mikulášský vlek’,

zde hrdou „Villou regiou“

mu skytnut útulek?

Ztad do Čech zpět chce nésti snad,

co já chtěl vyplenit?

Aj, lotře, má-liž v kořenech

tím morem brat mi hnít?

To nestane se, při sám Bůh!

Zde padnul jsi mi v plen,

je marný vzdor tvůj, marný vztek,

ty vetchá loutko žen!

Že slepci nelze uvidět,

snad, podvodníku, mníš,

slep vášní, zde sluj chtíčů tvých

a hnusnou hanby skrýš?

Vše zřel jsem duše paprskem,

v něm ukryt hněv je všech,

kdo cepem, kosou, palcátem

ti zavrou brány Čech!

Ten hřebem bude paprsek,

jímž někdy v dál a šíř

svět přibije tu lotrovskou

tvou slávu na pranýř!

A bude ohněm paprsek,

jímž v pravdy blízký den

znak hanby čela doprostřed

ti bude vypálen!

Nuž, toč se, bůžku vilných bab

a vilných žen a vdov,

jež na lehčí jsi zápas ved’,

než Němce na Vítkov!

Tys hříchů starým vřetenem,

a z těch jsi nevybřed’,

čert z podlosti tvé návitův

už na tě provaz spřed’.

Nuž toč se!...“ Strne Zikmund král,

leč Žižka: „Tuž se, tuž!“

a ostrohrotým čekanem

jej v plece tepe juž.

Král svíjí se a skáče zas,

hle, plachý očí mih

jak na Žižku zří vyděšen

a zase na řemdich!

A chce-li odpočít a stát,

vždy Žižka naň: „Mě znáš!“ –

a z loubí žert a smích a křik:

„Hle, Zikmund, prorok náš!“

Čím více úpí naháč král,

tím víc mu bije v sluch

z těch loubí děsný úšklebek:

„Náš Jehovah, náš bůh!“

Sláb padá Zikmund, nelze víc...

toť svatovítský rej,

a vzmetešený tancem prach

pad’ v králův obličej.

Leč Žižka zvedá čekan zas

a děsný jeho tep

jak v naplněný snětí klas

bil v ověnčenou leb.

I zařval král a vzpial se výš,

jak raněný řve tur...

a lékař lékem zaháněl

mrak černých spánku stvůr.

A zaháněl a zaháněl,

leč nezahnal jich přec;

v snu loktech schoulen Baalových

lká chlipný šedivec. –