XXXI. Tajemny jsou mé žárné duše spěchy:

Tajemny jsou mé žárné duše spěchy:

Tu vzlétá v touhách k etherickým světům

Ve svaté říše duchův, vzdaná vznětům,

By chvátila zas k zemi bez útěchy...

Tu ke krovu se blíží milky střechy

Těm jejím závidíc v zahrádce květům;

Pak víří rázem k žhoucím samoletům

A v sledu jich vysílá hlubé vzdechy.

Pak nadšení zas pádíc horoucností

Juž okřídlená ve tmy věkův vniká

A hned se k půvabům krás božských hostí;

Pak s vášněmi a strasťmi se potýká,

Až sama hyne divou toužebností:

Že všaký slavný zápas v nivec stíká.