XXXI. TANEC SMRTI.
Ti dávní mistři palety!
Kdo z Lukáše ctného cechu
v blan pergament nepsal, neryl do dřeva,
jak u vírném tančím spěchu?
Cnost bludy mládí popírá...
Já bývala bujná kopa,
i císaře vláčívajíc do reje
i ducatých tváří popa.
Což na hnát se mi motaly
i brokátů tuhé skladky
i misterské plynulých řas tabardy
i mendíků vetché šatky.
Roh, kejdy, loutna jedno mi!
jak helmbrechtných frejů holka
dnes o plnou kvasím s dvoru maršálkem,
dnes chlapu zas vodím volka.
Clo škrtím s kupcem otylým,
s ním za plným klejů čbánem,
a v zálohách číhám zítra na lup zas,
by rytíř jej prolil chřtánem.
Co lidí přes svět pracuje,
je k noclehům v hrobích skrývám,
kdo liknavě ku kšaftu se hotuje,
mutteta pekla mu zívám.
Mám zlatých bullí pod zámky,
jsouc kanclířkou všech tří stavů,
leč nedbám! Brak rzivý... Červů laryně
všem do tanců pletu hlavu!
Tmou hnátem holým klopýtám,
jdouc fraucimor na zálety:
hned kloní se aksamitový kabátec
i poctivé selské hřbety.
Ať ladné dvořky žárlí jen:
„Té výběrné hleďme sloty!“
mně Peltralta přikáže se ku dvoru
i jadrná Machna z Lhoty.
Vše hýří, víří, jak chci já,
svět točí se, houpá, skáče,
já lámu jen erb, rvu listy výsadní
v pec pohřební pod koláče.
Jak hejsuji, ač babka jsem,
má viklavá bílá lebka,
však také skráň mumrejníků tančících
je mazlavým potem lepka.
Sem facalít! Skráň utru si,
dál divoké víří tance,
svět utančím k smrti, ač mi nosí přec
dál podplatné halafance!
Což chechtám se i kmotr Čert!
Vždyť na trámu šibenice
i viselců hnáty tančí po větru,
práv útrpných chlubné plíce...
Tak bývávalo před časy – –
Jen v minucí nahlédněte:
Vše na vlásek ví teď lysý rozumec –
lét kolik, mně vypočtěte.
Dnes? Smrt si dá hrát volenou,
zrak poulíte na pobertu:
ten vadu má srdce, toho láme dna –
Eh, s vámi jen, kata, k čertu!
Dnes? Smrt jen vámi zmoudřela.
Vy rozmaru bledí psanci,
hned lkáte, bych na nohu vám nehamtla –
vás nelze už bráti k tanci!
Teď člověk přec jen divný tvor,
vám řehtám se bez příroka:
vždyť necitné mívá srdce z kamene,
však citlivá kuří oka.