XXXI. V hor zelenošerém úbočí

V hor zelenošerém úbočí

jdu s nocí v čarovném kruhu,

tu měsíček bílý vyskočí:

„Kam jdeš, ty toulavý druhu?“

A měsíc se na mne podívá

tak velkým, pátravým okem,

jde po stromech, spaní rozlívá,

jde přes vrch velebným krokem.

Jde na kopců pyšné vroubení,

s nich k hloubkám jezera kráčí,

šat průhledný, samé třepení,

lem zlatý ve vlnách máčí.

Zas v temena hor jde, dosnívá,

tam v lůžko klade se jemně,

pak ještě se přes ně podívá –

„Pojď, hochu toulavý, ke mně.“