XXXI. Víc trpět!

Po trnech k Tvému kříži blíž,

tu cestu jak bych dávno znal;

ach, vědět, že se přidružíš,

že půjdeš se mnou v jeho dál!

Že se mnou shalíš tělo v cár,

své nohy svaté zkrvit dáš,

ret smočíš žluče ve pohár,

a dlaň svou hřebem zprobodáš!

Korunu vtiskneš z trní v skráň,

dáš zlobě posmívat se též;

jak kdysi za nás v lásky daň

Své srdce sladké otevřeš! –

Ach, necítím juž, co ran mám,

jež zasazuje život mi;

jak v mém bys těle trpěl sám,

je zachyť svými dlaněmi.

Své čisté tělo jak bys v cíl

mým mukám ve mně vystavěl,

a vytrpěné teprv přesadil

jak růže, bych se vítěz skvěl.

Tak s Tebou v prostřed bolestí

jak martyr mohu v ples se dát,

ždát milenci jak po štěstí

víc trpět! nežli umírat.