XXXI. Vzbudila se... K lůžku běží.

Vzbudila se... K lůžku běží.

Nehýbá se chladné tílko.

Ručky křížem tiše leží,

bílé je jak z vosku čílko...

Černou nocí vítr duje,

na zem padá rubáš bílý.

Ruce spíná, zalamuje,

tichou jizbou kvílí, kvílí:

„V chladné hlíně srdce máti

děťátko mi bude hřáti...“

Zasténala, srdce vzala,

k synku do rakve je dala...

Duní hrudy, duní hluše:

„Vzbuď se, vstávej, teskná duše!“

Hledí, hledí, aniž chápe,

ví jen, žal že srdce sápe.

Starostlivá ruka drahá

čelo tiskne, k prsu sahá,

tam, kde první vryta vráska,

tam, kde mrtva leží láska.

Duní hrudy, duní hluše:

„Na cestu se chystej, duše!“

Hledí, hledí ustrašena,

vstává, potácí se, tápe,

kříže života se chápe,

pod břemenem nachýlena.

Pod ňadro, jež chví se v muce,

skývu žalu na pouť skryla.

Na šíj za ty malé ruce

medailonek zavěsila.

Dny a měsíce a roky

půjde přetěžkými kroky.

Půjde, půjde, vykoupí tě

matička tvá, sama dítě...