XXXI. Vždy zamčena v mé budeš klenotnici,

Vždy zamčena v mé budeš klenotnici,

jak převzácný skvost, v srdci mém se skvít,

a žádné oko neshlédne Tvých lící,

rmut lidský skvělý neztřísní Tvůj svit.

Jak drahá mrtvá, v žluté záři svící,

tak, Lásko moje, věčně budeš snít...

a s Tebou vše, co chtěla jsem kdy říci,

a musila jsem s Tebou pohrobit.

Co nemohlo zde růst, a z jara kvésti,

a v duši mé již nikdy nevzpučí,

a žádná ruka více nevypěstí.

Jak píseň vroucí – nepatřila světu –

a v disonanci nápěv dozvučí,

než dozpívala poslední svou větu.