XXXI. Zelená hvězdo v zenitu,

Zelená hvězdo v zenitu,

sviť vesele, vesele!

Když si tak někdy vzpomenu,

jak staří jsme přátelé!

Před lety jsi mne slyšela,

jak jasně jsem zavýsknul,

když jsem své děvče poprvé

si na prsa přitisknul.

Před lety jsi mne viděla,

jak děsně jsem ublednul,

mrtvou když její ručinku

jsem k ústům svým pozvednul.

To jsou jen drobty života,

jen bubliny pramene,

člověk si na ně během let

tak náhodou vzpomene.

Radost i žal my přežijem,

my přežijem cokoli! –

Nač ale náhlá slza ta –

vždyť mne to už nebolí?