XXXI. Země puká dechem léta žhavým.

Země puká dechem léta žhavým.

Stádo bouřných mračen křídlem tmavým

nad krajinou naší

kolebavě plyne a se vznáší.

Táhnou velbloudů jak průvod ztmělý. –

Snad se v oceánu napájely

a tisíce mil

přes hory a pouště hnal je větru kvil.

Země hyne vedrem; v hoři, v trudu

patří k mrakům k plnému jak sudu

chodec žíznivý,

prosící za nápoj sladký, perlivý.

Slyšeť hromu kladiva a tepy. –

Země čeká, až vyletí čepy,

až poteče k zemi

vody sladký nektar ručejemi.

Ha! juž se to z mraků jen jen lije,

a žíznivá země douškem pije,

jako mléka toky

z prsou matky hošík modrooký.