XXXII. Cestou jsem si zpíval,

Cestou jsem si zpíval,

nepomyslil na lidi;

kos i drozd i vrabec v poli

se mnou pěli ve svévoli,

však nás Pán Bůh roztřídí.

Každý z nich jen sobě zpíval,

žádný z nich se nedomníval,

že jej o tu krůpěj zpěvu

zlobný jazyk ošidí.

Kos i drozd i vrabec v poli,

publikum jich – keř a strom...

Do mne kdosi prásknul holí,

že prý zpívám „po někom!“

Chyba lávky, milý brachu,

na tuto zeď škoda hrachu,

také z tebe nemám strachu,

jak chci, zpívám, co dá Bůh,

škoda – že se plazíš v prachu,

co mou říší – volný vzduch!