XXXII. (II. sonet Shakespearův.)

Když čtyřicet zim budeš, drahý, žít,

na čistém čele vrásky vyryjí se

a divů plný krásy tvojí třpyt

jak šat pak bude, když již obnosí se.

A zeptá-li se tě pak někdo z lidí,

kde mládí tvého zářná krása jest,

jíž v očích vpadlých nikdo neuvidí,

toť hanba bude, malá tobě čest!

Jak jinak by však tobě pýchou bylo

smět říci: „V dítěti mém krásy čar

je mládí mého, jež v něm zazářilo!“

Toť v kráse jeho mládí tvého žár!

Sám zmlazen budeš, i když budeš stár,

sám chladný, budeš cítit krve žár.