XXXII Jak bludný poutník půjdu dále světem,

Jak bludný poutník půjdu dále světem,

a nikde svojí cestou nespočinu

po utrpení těžkém, dlouholetém –

mám osudu neb sobě dávat vinu?

Tou širou pouští, parným, suchým létem,

kde není oasy a není stínu,

a bez domova, krbu, sudbou kletém –

klid najdu jenom v měkkém země klínu.

Ta jako matka vroucně přivine mne

svou náručí tak chladnou, zimomřivou,

a zkonejší mne celou písní tklivou.

Klid bude tam a ticho přetajemné...

A nad mým rovem letní nocí vlahou

zas večernice svitne hvězdnou drahou.