XXXII. Jak bříza zmírám – neschopna je žití,

Jak bříza zmírám – neschopna je žití,

blesk zasáhl ji, živoří tu jen,

nad její hlavou zlaté slunce svítí,

list v purpuru se chvěje, orosen.

Ji vánek hladí, vůně laská kvítí,

a nad ní soumrak vstává, svítá den,

a v rosných perlách luny zrak se třpytí,

pták zkolébá ji písní, uspí sen.

Leč neslyší ji – stojí zadumána –

a její smutná duše naříká...

peň ohýbá se, zeje svěží rána.

A listí vadne – v blízkém jasu rána

ta ptačí píseň v pláči zaniká...

zvon ranní kvílí jitrem jako hrana.